V dětství jsem se cítil přehlížený, věčně kritizovaný a traumatizovaný větami typu "neměl ses narodit". Proto jsem naprosto nevědomě a intuitivně začal hledat potvrzení mé hodnoty a práva tu být. Bohužel hlavně ve vnějším světě - tam jsem chybně vnímal, že mě to nasytí nejvíc. Je to logické - vnější svět v rodině mě kritizoval a odmítal, proto jsem podle hesla "Na hrubý pytel hrubá záplata" hledal satisfakci venku.

Výsledek?

Pro kamarády bych se rozdal, v práci workoholik, v partnerských vztazích feminista. Když někdo odmítl mou pomoc, cítil jsem se hrozně, jako kdybych něco prohrál.

V práci jsem měl takový strach, že by mě vnější svět usvědčil z nedostatečnosti a chybovosti, že jsem usiloval o dokonalost. Vypěstoval jsem si cit pro detail a nedokázal jsem stanovovat priority. Prioritou bylo úplně všechno, každý detail, který by mohl poškodit mou pověst skvělého, spolehlivého, šikovného, schopného a loajálního zaměstnance. Strach ze studu byl daleko silnější než strach z pocitu viny.

Ve vztazích bych raději umřel než se hádal. Vyjímkou byl můj první vztah s dívkou, kterou jsem si dal na piedestál, ale která mě zároveň velmi často zraňovala a rozhodně mi nedodávala to potvrzení, že jsem kvalitní člověk. Další partnerky už tak náročné nebyly, pro ty jsem byl dobrý dost. Rozchody s nimi je jiné téma.

Závislost na všech vztazích - všechny musely být dobré. Nechtěl jsem mít ani jednoho nepřítele. Dodnes o žádném nevím, jen bych na jedné ruce napočítal lidi, o kterých vím, že mě "nemusí".

Obrovská ztráta životního času. Občas se někdo z přátel nebo zaměstnavatelů potřeboval posunout dál a můj Hodný kluk to nějak odskákal.