VŠIMLI JSTE SI #MeToo?

Já ano a něco ve mně zatrnulo, něco ve mně ztichlo. Jedna část mé duše. Asi bych ji nazval ten, kterému se líbí ženy, obdivuje jejich krásu, jsou pro něho aktraktivní určité ženy. Ten, který v mládí a pozdějším mládí takové ženy dobýval, lichotil jim, projevoval jim obdiv. Později je zval na večeře a pokoušel se s nimi milovat a miloval, chodil s nimi. A mohu říct, že jsem se rozhodně nechtěl ženit. Dnes jsem ženatý čtyřicátník a manželství s 3 dětmi mi v tomto dává příjemné ohraničení a vymezení, které nehodlám překračovat. Přesto se mi ženy stále líbí a obdivuju jejich krásu. A vůbec ženskost mě fascinuje. Jsem rád, že ženy jsou ženy a muži jsou muži.

Mé zamyšlení nad #MeToo

S touhle kampaní #metoo, kde ženy vyjadřují své zkušenosti, kdy byly sexuálně obtěžovány, kdy byly znásilněny, prostě vytváří tlak na nás „některé“ muže, abychom zřejmě /možná/ určitě přehodnotili své způsoby úsilí o dobývání, balení žen. Každý chlap si musí sáhnout do svědomí, jestli a kde překračuje tyhle často neviditelné, nezřejmé, často neznámé ženské hranice emočního, fyzického, osobního bezpečí a kde jsou jeho vlastní morální, etické, emoční hranice ve vztahu k ženám a ve způsobu dvoření se. Ženy se potřebují naučit chránit své hranice, ale, borci a borkyně, chránit hranice bylo vždy doménou mužů, a proto v tomto ohledu neseme větší odpovědnost my muži, nikoliv ženy. Samozřejmě, pokud se slečna vysoké atraktivity rozhodne v minisukni a plavkové podprsence projít po ulici plné prodejen kebabu, doporučuju jí, ať si s sebou vezme partu ranařů MMA. Pak možná bude ignorována. Je zde i určitá adekvátnost a zralost ze strany ženy.

Chápu, bratři, že rozumíte spíše pěsti na bradě než vyhýbavému ženskému ne, o kterém vám někdo řekl, že vlastně znamená ano. Proto volám ženy, buďte ženské, ale zapojte v džungli běžného života svou ženskou sílu. Když vy zařvete, tak v každém chlapovi něco zmlkne. Jste silné a mnohem silnější než my muži. …Teď mě nazvou feministou… Ne, jen jsem realistou a vím že když ženy opustí pozici oběti, té uplakané chudinky a probudí v sobě svou sílu, tahle síla je také matka ve své zbroji. A ta, když řekne NE, znamená to NE do morku kosti. S touhle kampaní ke mně přišlo uvědomění, že zřejmě hodně žen má problémy se svými hranicemi, že jejich hranice a osobní integrita jsou narušovány, porušovány, ignorovány a bere se to jako samozřejmost je nějakým způsobem obtěžovat (obtěžovat znamená obtěžovat, nikoliv kontaktovat). Pak se říká vždyť je to přece ženská nebo to je normální, na to si zvykni, řekne kolegyně. A vlastně jsem si uvědomil, že pokud tomu tak je, nikdo z nás se nemůže cítit dobře. Ty ženy, které to zažívají, jsou naše dcery, naše ženy, naše matky, sestry, matky našich dětí, matky tohoto světa, a když matky toho světa nejsou v bezpečí, nikdo není v bezpečí.

Jde o to, že v každém muži je i vnitřní žena a tahle vnitřní žena, s tou se rozejít nemůžeš, ta tam je a v tomto případě ta vnitřní žena je tím hlasem uvnitř, který nám říká co je taktní, co je fér, co je respektující k jiné ženě. Ta vnitřní žena je částečně pozůstatkem naší matky a pokud naše matka byla oběť, tak tenhle hlas tam není, tenhle hlas potom vlastně tiše schvaluje to chování, které poté ženy reflektují jako obtěžující, v nejhorším případě jako znásilňující.

Proto si myslím, že tahle kampaň vlastně nás muže přivádí k větší citlivosti, prostě k citlivosti, kterou tak vehementně potlačujeme a nastavujeme životu pouze ty tváře tvrďáků a suverénů. Znám to z vlastní zkušenosti. Citlivost a zranitelnost stále nejsou mé favoritní stavy, ale už jsou součástí mě a já je beru vážně a více si dovoluji je žít.

Také my muži západního světa, každý sám a všichni dohromady, musíme pevně stát v tom a za tím, že není ale vůbec v pořádku určitý druh chování k ženám. To, jaké to je, by nám měly zdravé ženy říct, měly by to vědět naše matky, sestry, babičky, kamarádky a vyzařovat to, vyzařovat svojí důstojností a krásou své hranice. Protože pokud nám to budou říkat jen a pouze afektované dámy šmrnclé feminismem, ničeho se nedobereme, způsobí to podobný afektovaný postoj mužů šmrnclých frajerským maskulinismem, machismem.

Naši otcové, my otcové, strejdové nám to musí říkat, musí nás okřiknout při jakémkoli náznaku ponižování žen nebo toho ženského v nás. Po téhle kampani @MeToo jsem v tomhle u svých synů obezřetnější.

Minulý týden cesta autem ze školy:

Adam: Naty nebreč, nemá to smysl, proč brečíš, nebreč.
Naty: Brečím, protože chci brečet.
Já: Adame, Naty může brečet a ty taky můžeš brečet, i když jsou situace, kdy bude lepší, když brečet nebudeš a něco vydržíš a brečet budeš potom. A to platí i pro Naty 🙂

Asi ne úplně ideální rodičovské rady, ale všechno je umění možného.

Tedy jako vždy, zlatá dobrá cesta je někde uprostřed v kaňonu adekvátnosti a přirozenosti. A co je základním posláním chlapa? No kdybychom nenašli nic jiného (jakože najdeme), tak chránit to ženské, za co naši předci umírali ve válkách. Za bezpečí svých žen a dětí, našich pra/pra/prababiček a babiček a matek a otců atd. Když na tu situaci #metoo koukám očima chlapa, kterému se ženy líbí, mám okolo toho jiné otázky, než když na to koukám jako otec dvou dcer. Jako otec dvou dcer mám jasno:

Sáhni na mojí dceru, když ona nechce a máš velkej, velkej problém se mnou.

Tam se mi otevírají všechny možné ochranné pudy a zabijácké reflexy ještě primitivnější než primitivní :-). Je jasné, že chci, aby moje holky vyrostly do světa, kde se můžou chlapům líbit, kde jim to kluci mohou dát najevo, ale moje holky se v takové situaci mohou cítit viděny a ctěny, respektovány. Dvoření jako výraz toho, že se mi holka líbí, může a musí být uctivé. Je mi jasné, že nežijeme v ideálním světě, a proto holky vezmu na kurz Krav Magy, aby byly připravené.

Jako muž, kterému se ženy líbí, jsem zde znejistěl. Mohu koukat na tu krásu? Nedostanu se díky domu do potíží? Koukat s respektem, OK? Prostě v této úrovni jsem mírně znejistěl, právě protože jsem citlivý a ne ignorantský.

Pokud by tato kampaň vedla k tomu, že všichni chlapi přehodnotí své způsoby, postoje, ten box v hlavě o tom, co a jak si mohou k ženě dovolit, tak to bude dobrý výsledek. Pokud to ale ty bázlivější muže udělá ještě bázlivějšími a ty přehnaně suverénní ještě (skrytě) více přehnaně suverénními, tak se celá ta kampaň mine účinkem. Já ale věřím, že ty bázlivější ve svém respektu to udělá přirozenějšími a ty přehnaně suverénnější to přivede k hlubší sebekontrole a případně k sebereflexi a později také k větší přirozenosti.

Další věcí je, abychom se my muži přestali schovávat, otáčet hlavu jinam, když budeme svědky chování k ženám, které se nám nelíbí, abychom se ozvali, takového muže nebrali jako největšího borce, ale největšího lůzra a za práva ženy se postavili. Hoši, jsou to naše ženy, dcery, matky, sestry… to jako otočíme hlavu a půjdeme na pivo?

NE, to ne.

Postavíme se za ně, za jejich důstojnost. Za naši důstojnost. Já ano a tímto vyjádřením to dělám.

Ale proč mám vlastně trochu strach tenhle článek dát na veřejnost? Proč? Ano, už vím…, protože je okolo toho afektovaná a vulgární debata, do které se fakt, fakt nechci zapojit. Proto pokud budete komentovat tento článek, dělejte to ze svého středu, ze svého srdce.

Děkuji a vězte, že vaše názory mě fakt zajímají.

Zdenek Weber