MUŽI A ŽENY MAJÍ MEZI SEBOU HLUBOKÉ RÁNY, KTERÉ STOJÍ ZA POZORNOST A UZDRAVENÍ

Muži i ženy mezi sebou mají hluboké rány, které mohou pocházet z rodinných kořenů. Jsou to předávané zkušenosti, ženy obviňují muže z toho, že je opouští a poté je soudí za to, že je opouští a mezi tím s nimi bojují třeba skrze soudy. Muži ženami opovrhují, jsou vůči nim násilní, nebo zneužívají jejich měkkou lásku. Tak se dostáváme do hry, kde jde o to, kdo komu předá více bolesti.

Každý z nás má nějaký ten šrám ze vztahu s ženami či muži, každý z nás se s touto bolestí vyrovnává jinak. Někdo dělá to, že ji předává dál. Děje se to nevědomě. Ženy se zlobí na muže, pod tím je bolest. Muži se zlobí na ženy, pod tím je bolest.

Není čas to předávání bolesti ukončit?

Ta bolest je spojená u mužů s ženami a u žen s muži. Muž ví, že mu žena (obzvlášť ta, kterou miluje) dokáže sáhnout na jeho bolest a aktivovat sebeobranné síly a strategie, které jsou s tou bolestí spojené. To samé ví žena – ví, že muž dokáže aktivovat v ženě tu bolest, kterou si nese již od své matky, babičky či dalších žen. Stejně ta bolest leží mezi ženami i muži vzájemně. Ta bolest je součástí kolektivního i individuálního nevědomí a je na ni navázána celá řada životních postojů a strategií a tělesných obranných vzorců. Bolest je úzce spojená s instinktivními reakcemi útěku, útoku a šoku, a také základními potřebami bezpečí, potěšení a sounáležitosti, také se základními emocemi hněvu, vzteku, smutku, strachu. Tohle všechno spolu s bolestí leží v jedné části našeho nevědomí a působí to na naše vztahy s muži či ženami.

Jsou určité ženy a muži, kteří mají takové kvality, které tyto naše bolesti utěšují, uklidňují, nehrozí nám nebezpečí. Také ale existují muži a ženy, které mají přímo talent na to, jak nám do těchto ran rýpnout nebo s námi znovu sehrávat původní situaci, která tuto bolest způsobila. Znovu opakuji, že zde hovořím o bolesti existující, bolesti emočně citově instinktivní, která nebyla rozpuštěna a přetrvává v našem těle a duši a duchu.

Tato bolest je poté navázána na mnoho dalších vztahů a postojů, jsme touto nezpracovanou bolestí stiženi. Dokážeme žít dost dlouho tak, jako by neexistovala, ale dříve nebo později přijde buď skrze vztahy nebo skrze tělesné symptomy. Je to předávaná bolest a předávané způsoby, jak se s tou bolestí vyrovnat. Jedním z příkladů pokusů o uvolnění napětí, které z této bolesti vzniká, je šikana a všechny její formy.

Násilí, a to také psychické, to napětí z vás jde a vy zraňujete své okolí a to vám způsobuje chvilkovou úlevu.

Svou vlastní bolest můžete sdílet slovem, činem, myšlenkou a tím jí předáváte dál dalším lidem a tím zvyšujete utrpení ve svém okolí. Vám se ulevuje jen chvilkově a dlouhodobě je vám hůře a hůře. Pro to, abyste se vyrovnávali s napětím, které z této bolesti vzniká, dokážete vymyslet milion a jeden způsob jak tu bolest necítit, zatlouct, uvolnit. Bohužel bolest je stěhovavá, přenese se z jednoho místa na těle či srdci do dalšího a dříve nebo později každého dožene.

Řešeními, cestami, které by pro někoho mohly vést k tomu, aby svou bolest už dál nepředával dál, je uvědomění, že za mou bolest jsem přede všemi zodpovědný já. Jsou tu možná spoluzodpovědní lidé, kteří se na vzniku mé bolesti podíleli svým chováním, ale teď, když jsme dospělí, je nejlepší cestou odpuštění spoluzodpovědným a přijetí zodpovědným, tedy námi. To je první krok. Stát v pozici obviňujícího je sice chvilku úlevné, ale dlouhodobě destruktivní pro naše další vztahy jak s obviněnými lidmi, tak se sebou.

Druhý krok je nalezení způsobu, jak autenticky vyjádřit příběh, který je s tou ránou spojený. To se může dít skrze sdílení a láskyplné naslouchání, a to především sám sobě, a nebo také sdílení s někým dalším, kdo má nadhled, soucit a pochopení. Dalším způsobem může být vyprávět svůj příběh obrazem, či poezií, či tancem. Tímto dáváme své bolesti kontext a úctu a láska, která je v každé bolesti ukrytá, se může uvolnit. Bolestí se sice úplně nezabýváme, ale projeví se její skrytá sestra, kterou je láska, a její sestřenice je radost a její matka je vitalita.

Bolest s námi bude vždy, jen je na nás, jestli se do ní zapouzdříme a uděláme si z ní středobod svého života, anebo z ní uděláme jednu barvu duhy naší osobní a společně prožívané reality.

Zdenek Weber