MUŽ ROSTE SKRZE VYSTAVENÍ SE SMYSLUPLNÉMU NEPOHODLÍ – DEJTE PŘEČÍST KAŽDÉMU CHLAPOVI

Význam slova smysluplného bude hrát v tomto pojednání významnou roli, protože je více než časté, že to smysluplné není dostatečně prozkoumáno a začleněno do všech možných výzev, které my muži ze své dobrodružné duše podnikáme.

Pro některé chlapy, kteří budou číst tento článek, nebude nic nového, že my chlapi se rádi vystavujeme různorodým vzrušujícím výzvám, trénujeme na ně, zlepšujeme se, učíme se od svých souputníků a klademe si mety. V pubertě a dospívání jsou tyto mety prodchnuty především motivací zabavit se, sdílet čas s kamarády, prožívat svobodu pohybu, živosti, radosti, novosti ranné dospělosti. Později se tyto mety stávají závislé více na ekonomické motivaci. Už není tak zásadní, jestli nás to baví nebo ne, ale spíše kolik to vynese.

Jen si vzpomeňte na svou zaujatost výzvami mládí, na tu energii, sílu, ochotu experimentovat do alelujá, aby se nám povedlo přeskočit na skateboardu překážku.

Mnoho mužů svou sílu uspí nástupem do zaměstnání, workoholismem v podnikání, neustálým životem pořád dokola. Ta radost vycházející z pánve a z koulí a především zvědavost po životě, po poznání, po zkušenostech, se uspí a zůstane jen opakující se stejnost.

Ta zásadní věc je v tom, že potřebujeme začít cítit, co nám dává smysl a to, co nám dává smysl, musíme cítit. Nevím, co to je zrovna pro vás, ale pro mě je to tak, že pokud mi něco dává pocitový smysl, mnohem snadněji a přirozeněji se mi koná a jedná ve prospěch toho, tím směrem. Pokud něco tzv. necítím, tak i když mám tisíce argumentů proč ano, táhnu se za tím jak utahaný pes, můj dech je povrchní – taková tíha na mě sedne! Ale když to cítím a dává mi to i rozumově smysl, žene mě to dopředu samo.

Rozumíte mi? Někdy je sakra těžké v tomhle multi-zmateném, rychlém světě najít to, co nám dává smysl. My muži jsme konáni, konáme, máme to rádi, ale pokud se neptáme po smyslu, který i cítíme, může se nám stát, že ztratíme kontakt s okolím a s těmi, na které naše konání dopadá. Pak se nám může stát, že sice máme kariéru završenou, ale manželka si našla milence, který má čas, dělá automechanika, baví ho to a ona je s ním happy. Že děti jaksi vyrostly a už nemají o tátu zájem, maximálně tak o jeho peněženku. A temné údolí je před námi.

A víte proč? Protože ty výzvy mládí a ta touha zdolat Everest, to je touha spojená s hledáním palčivé otázky o smyslu života. Většina mužů skrze výzvy nehledá ani tak moc sebe sama (to taky), ale spíše prožití a konečné pochopení toho všeho – proč tu jsme a proč jsme zrovna tady a proč děláme to, co děláme. Protože pokud jsme jenom trochu upřímní, tak to mnohokrát žádný smysl nedává. Tam někde v hloubce srdce, za vším tím dobrodružstvím, je to volání, volání z místa, kde leží odpověď a pro chlapa je přirozené vzpružit se, nadechnout a hledat tohle místo.

Mystické a duchovní tradice pro toto volání vytvářely různorodé praxe, cestu k tomuto volání ritualizovali, pojmenovali a strukturovali. Některé tradice mají praxe, které jsou opravdu tvrdé a železně disciplinované. Jiné jsou tak jednoduché, že se nedá věřit, že by mohly fungovat. Některé jsou více mystické a filozofické, jiné spíše tělesné a jiné vedou více přes mysl. Všechny mají za cíl dovést člověka k tomuto místu konečné odpovědi na otázku:„Jaký to má všechno smysl?“ Ta odpověď potřebuje být prožita, nejen pojmenována, potřebuje být prožita. Aby byla prožita, musíme se oloupat jak cibule, abychom zjistili, co zbyde. Většina tradic k tomu používá praxe, jako jsou různorodé meditace, odloučení, omezení světského světa a neustálé, disciplinované opakování a opakování. Vycházejí z poznání, že opakování je matka moudrosti, že opakování je vytváření železného návyku.

Je vtipné, že většina zakladatelů těchto tradic jako byli Ježíš nebo Buddha, toho místa dosáhli spontánní cestou. Nebyli součástí jakýchkoli náboženství nebo sekt, byly to individuality, které se hluboce oddaly cestě k prameni a dorazili tam. Ježíš i Buddha byli předpovězeni.

Na této cestě chlapa potkáváme různé učitele, někdy jednoho na celý život, jindy několik během cesty. To je člověk od člověka. Učitel většinou pokládá před nás výzvy, které nás mají k tomu místu dovést: různorodé úlohy, učení, praxe, cvičení, filozofie. Nejdůležitějším aspektem učitele je, jestli on sám pije z tohoto pramene, z onoho místa. Mnozí tvrdí, že ano, jiní zase mlčí, jiní se zahalují duchovními řečmi a oblečením, jiní složitými, komplikovanými filozofiemi.

Každopádně moje zkušenost je, že ve správný moment, kdy je žák připraven, učitel se projeví. Ano, projeví – učitel nemusí být pouze osoba, učitel se projevuje i jako situace. Někdy je to konkrétní osoba, někdy situace. Někdy naše děti, někdy manželka, někdy kolega v práci, někdy premiér, někdy smrt.

Jak jdeme cestou k onomu místu, stáváme se lepším člověkem. Ne lepším ve smyslu společenských očekávání, ale ve smyslu svého vlastního, hlubokého, pravdivého svědomí.

V mužském kruhu a výcviku používáme metodu, která se jmenuje hledání vize v přírodě. Samota, půst, vystavení se živlům a pravdivé sdílení, komunikace a meditace sezení v tichu a přítomnosti. Já sám jsem absolvoval toto hledání vize čtyřikrát a mnoho medicine walků a poutí a 15 let meditační praxe. Asi znáte blahodárný vliv procházek v přírodě. Moudré duchovní tradice vnímají přírodu jako duchovní chrám, vidí Zemi jako duchovní místo, vidí přírodu Zemskou a přírodu kosmickou, přírodu lidskou, přírodu zvířecí atd. A vidí tu nádhernou přirozenost a harmonii a především jednotu a neoddělitelnost individualit. To je to co my v mužském kruhu vidíme taky. Vidíme to, že modernímu člověku pomáhá, když je jeho příběh viděn, slyšen, uznán a uctěn, pomáhá, když má možnost se rituálně od všeho na nějaký čas odpojit, když má možnost zbavit se masek a přetvářek, které jsou vedeny strachem z odmítnutí, když má možnost být viděn a slyšen srdcem. Připraven na to, aby vstoupil do svého retreatu, do své nejosobnější cesty za viděním kam dál, jak dál, s kým dál, proč dál. Tohle nejosobnější „dál“ hledáme v mužském kruhu skrze rituál hledání vize: 3 dny příprava ve skupině a kruhu, 4 dny a noci sám, postění v čisté přírodě, 3 dny integrace v kruhu a sdílení příběhů, ujasňování, uzdravování.

Znám mnoho lidí, kteří měli sílu a vůli vystudovat dvě univerzity, dělat kariéry, ale zůstat 4 dny a noci bez jídla, sami se sebou v přírodě, je pro ně noční můra. Vůbec být sami se sebou hodinu, aniž by se zabavili mobilem, jídlem, mluvením, myšlením, během za něčím, co si zrovna usmysleli, je pro ně nepředstavitelné.

Jak dlouho vydržíte v klidu sami se sebou v komfortu? A teď si ještě představte že jste v přírodě, kde nemáte s sebou nic víc než základní výbavu k přežití, spacák, karimatku, plachtu, pláštěnku, vodu. První dva dny bývají peklo pro mysl – než se uklidní, pro tělo – než se vyplaví toxiny, pro emoce – než si zvykneme na samotu. A po těch dvou dnech najednou splyneme s kosmem, se svou původní přirozeností. Je to tak jednoduché; najednou začínáme být znovu ve své původní přirozenosti, čistotě, jednoduchosti, přítomnosti, síle, intuici.

Lidé potřebují být na takovou cestu připraveni, potřebují být zrcadleni a podpořeni, aby překonali své strachy ze samoty, z toho, co na ně z jejich vlastního nitra vyleze, nebo co na ně vyleze z přírody. Příroda je daleko bezpečnější místo než je město nebo moderní svět. A v nitru člověka čekají poklady i strašidla a těm strašidlům je třeba postavit se do cesty a podívat se jim do očí. Někdy to jsou staré rány z dětství, bolestné situace, někdy strachy z toho co by kdyby, někdy naše selhání, nebo zklamané představy o svém životě, nebo prázdnota a znuděnost, někdy zdravotní komplikace, někdy smutek maskovaný šťastnou tváří, jindy zase potlačovaný hněv či pocit zneuctěnosti. Příroda je laskavě přímá, odhalí vše co je třeba, aby bylo uvolněno a integrováno, abychom mohli žít celistvěji a nebyli vláčeni svým stínem po tomto světě. Jindy nám ukáže naše dary, potlačované radosti, skryté sny a části nás, které nám byly neznámé. Posílí naši víru v lepší budoucnost, v lepší verzi sebe samé/ho. Celý rituál hledání vize nás zve k tomu, abychom zemřeli v tom dosavadním (co již zřejmě stejně dobře nefunguje) a otevřeli se zrození lepší verze sebe samé/ho. Člověk si myslí, že k tomu, aby žil lepší život, musí neustále něco dělat, nějak působit, konat, ovlivňovat, ulovit. Ano, to také, pouhým sezením v rohu zahrady lednici mít plnou nebudeme, ale velkou a opomíjenou součástí jakékoli změny je odevzdání, přijímání, bytí v přítomnosti a duchovní cesta.

Tahle cesta za hledáním vize, za hledáním vize sebe samého, není jen cestou k tomu, abychom viděli kam dál – to také – ale je to cesta k tomu, s kým dál, s novou občerstvenou cestou sebe samého.

My žijeme ve světě, kde se mnoho lidí obává změny. Chtějí změnu a zároveň se jí bojí.

Proč?

Protože je na tu změnu nikdo nepřipravil. Zvládnout změny, ať pozitivní či méně pozitivní, je otázka naší kapacity, naší vnitřní zralosti, mentální, duševní a fyzické připravenosti, emoční zralosti. A k tomu takové rituály, jako je hledání vize, sloužily a slouží. Abychom nebyli pouze starší, ale starší a moudřejší a znalejší života a jeho principů. Čím jsme starší, tím více bychom měli býti pevností pro nové generace, ne jim překážet svou zatuchlou upracovanou existencí. Nové generace by měly cítit, že v ně věříme a že se o naši zkušenost mohou opřít, že se mohou opřít o moudrost zkušenosti.

V mužském kruhu máme velmi hlubokou úctu k rodičům, úctu k předkům, k tomu, že oni žili také proto, abychom my mohli být tady a my se opíráme o jejich životy. Jsou to naše kořeny. Jak chceme stát pevně na světě, když nemáme úctu ke kořenům? Mnoho chlapů dneška jenom tak pobíhá. Jestli nám zbyla nějaká tradice, tak je to tradice rodiny, rodu, jména. A to je něco, na co je adekvátní být hrdý, o co se opřít. Oni přežili středověk a dali život dál. Pocházíme z jedněch z nejsilnějších lidí, kteří tady na planetě žili a dokázali dát život dál přes nepřízeň okolností.

Hledání vize a mužský kruh tohle všechno zahrnuje. Mužská síla potřebuje uzemnění. Pokud nemá zem, spojení s rodem a mír s rodnou silou, stane se násilnou, nutkavou, neurvalou, škodlivou, nebo potlačenou. Mužské síle potom chybí důstojnost, chlapi jsou pak bez uzemnění a bez důstojnosti. Moc jim nezbývá, než tohle kompenzovat přehnaným materialismem, konzumností, mačovstvím – tedy kompenzacemi uzemnění, zakořenění a důstojnosti a úctyhodnosti přicházející z kořenů.

Každý, kdo chce kohokoli učit něco o mužské síle, by si měl tyhle kořeny ošetřit – vztah s otcem, vztah s matkou, vlastní dětství a od nich pramenící bolesti. Jinak se jeho učení stane nevědomým bojem proti svým kořenům, čemuž tak bohužel více než často bývá. Znám chlapy, kteří trénují bojové umění a sporty desítky let, a když vidím jejich oči, když je vidím bojovat, vidím v tom nevědomou touhu zranit protivníka. Tím protivníkem je nevědomě v mysli těch chlapů jejich otec, starší bratr, učitel, který je jako malé kluky ponížil, zranil, zradil, podvedl.

Velkým tématem, které by si zasloužilo svůj samostatný výcvik, je vztah k ženám, ženskému principu a ženským kvalitám. Jako první krok, pokud chceme nějak pozitivně pohnout se svými vztahy se ženami, nutně potřebujeme očistit svou mysl a své myšlení od povrchních stereotypů o ženách. Například jeden z nejčastějších je, že ženy jsou nespolehlivé, nebo že jsou upovídané, nevýkonné a hloupější než muži, nebo že jsou tak dobré na výchovu dětí a sex… Tyhle zatuchlé nesmysly je třeba vypráskat ze své hlavy, jinak nemůže dojít k žádnému posunu ve vztahu k ženám. Pokud máš mít pěkný vztah k ženám a chceš, aby ženy měly pěkný vztah k tobě, musíš ženy respektovat a uctívat, zároveň očekávat respekt a úctu. To vyžaduje chovat se a jednat jako muž, který respektuje sám sebe a své svědomí a jedná podle svého nejlepšího svědomí. Je třeba trochu porozumět tomu, jak to ženy mají a jak to mají muži. Že muži milují vidět své partnerky šťastné a muži jsou rádi, když se o to štěstí zasloužili, pomohli mu, jako například počít dítě. Dítě je milost a dar pro ženu i muže.

Pokud vstoupíme jako muži do života obdařeni předsudky a stereotypy o ženách, nebo s jedovatým, otráveným vztahem k ženám, pak nečekejme žádné rajské časy se ženami. Je třeba své vztahy k ženám očistit, porozumět potřebám mužů, potřebám žen, tomu, co je nám společné a tomu, v čem jsme rozdílní a to přijmout.

Naprosto zásadní je, aby se muž odpojil o matky a matka od něho. Viděl jsem až příliš mnoho čtyřicátníků žijících v nevědomé symbióze se svou matkou a hledajících nevědomě ve svých partnerkách bezpečnou mateřskou náruč. Nemyslím si, že je to pro muže či ženu a jejich partnerský vztah něco užitečného. Od matky není vůbec snadné se odpoutat, ale je to možné. Bolestivé, úlevné a možné.

Otec bývá více než často nevědomým rivalem mnoha chlapců. Tahle rivalita by si zasluhovala být vynesena na světlo, být ritualizována, být vyvážena humorem, vyprávěním příběhů mezi otcem a synem, společnou úctou k předkům, či společnou duchovností. Také otec má za úkol tuhle sílu usměrnit – jak u sebe, tak u synů – jinak ta síla přeskočí ze synů na jejich souputníky a synové potom vidí v každém chlapovi rivala, což jim znemožňuje mít skutečné mužské přátele.

A mít skutečné mužské přátele je jedno z největších bohatství života.

V mužském kruhu se zabývám bohatstvím. Zkoumáme bohatství, peníze. Bohatství je velké mužské téma. Slyšel jsem už příliš mnoho příběhů duševně zkrachovalých podnikatelů na to, abych mohl říct, že „jenom“ finanční bohatství je všechno. To prostě není. I když je to oblíbené klišé. I skrze svou vlastní zkušenost z podnikání vidím, že je to pravda. Skutečné bohatství je mnohem širší, větší, silnější, rozsáhlejší. Například své skutečné přátele poznáte, až vám poteče do bot. A nejen tehdy, poznáte je taky tak, že posloucháte své srdce, že nejste naivní. Svět není spravedlivé místo. Jen vy můžete být spravedliví z nejlepšího svědomí a vědomí. Bohatství je partnerský vztah, kde se cítíte dobře, nacházíte porozumění a cítíte se viděni, vnímáni a ctěni. Bohatství jsou děti a láska k nim, bohatství je praktikovat svou duchovní cestu svobodně, rozhodovat se svobodně, bohatství je možnost nést zodpovědnost za svůj život, životní styl, svobodně se rozhodovat o čemkoli. Bohatství je průměrné zdraví a vynikající zdraví je luxus. Bohatství je život v dobách míru. Vyjmenujte si cokoli chcete a potřebujete, opravdu to udělejte. Je totiž možné a dost pravděpodobné, že jste dost bohatí, opravdoví boháči.

Mnoho chlapů dneška uvízne v iluzi „pouze“ finančního bohatství a zbytečně se ožebračují vlastní slepotou a workoholismem. Být bohatý neznamená mít co nejvíce úlovků, bratři, být bohatý znamená žít skutečně celistvě obohacený život, uvnitř i venku, podle svých standardů.

Já se cítím nejbohatší ve své chatičce 5×4 metry na Šumavě, kde mohu sbírat byliny a jezdit na kole do koloniálu pro smetanu a místní sýr. Cítím se bohatý, když objímám své děti. A taky když řídím svůj mercedes třídy E AMG. Taky se cítím bohatý, že mohu díky podnikání již 22 let být pánem svého času a určovat co, kdy, s kým, proč, jestli a za kolik budu dělat. Cítím se bohatý, protože jsem mohl žít půl roku v Číně, studovat vnitřní bojová umění, žít rok na Novém Zélandu a poznat, jak lidi umí žít, meditovat v Himálajích a procestovat celý svět a poznávat jiné kultury a krásu lidí. Ale největší bohatství se skrývá všude. Lidi říkají uvnitř, ale já bych řekl, že všude, protože člověk je bytost interaktivní, je bohatý uvnitř a taky ve své interaktivitě s okolím.

Proto je mužský kruh cesta plná výzev, a také cesta plná interakce, a také cesta plná sebereflexe a sebepoznání. A to již neskutečných 10 let. Přes 300 chlapů prošlo rok a půl trvajícím výcvikem, o kterém se můžete dozvědět více ZDE .

Zdenek Weber