CO JE S MUŽI ZA PROBLÉM?

autor: Mark Manson

Roberto Escobar je malý shrbený muž. Dnes je starý a téměř oslepnul a ohluchnul, před lety mu totiž do obličeje vybuchla dopisová bomba. Oční důlky se mu propadají do lebky jako dva krátery velikosti golfových míčků zející na jeho obličeji. Jeho pohled je bez života. Prochází vámi, jako byste byli nějaký hologram.

Setkání s bratrem Pabla Escobara se ukázalo být jedním z největších zklamání v mém životě. V Medellinu v Kolumbii se můžete stavit u Roberta doma. Kolem Escobara a starého kartelu vlastně vzniknul celý turistický průmysl. Spoustu tohoto turismu podporuje a propaguje sama rodina Escobarů, vzhledem k tomu, že to je (údajně) jediný způsob, jak dnes vydělat hodně peněz.

Spolu s ostatními návštěvníky poslouchám, jak Roberto chrlí příběhy o něm a o Pablovi a kartelu, příběhy, které předtím už bezpochyby recitoval stokrát. Když mluví, vychází z něho zvláštní prázdnota. Španělština se mu z úst řine jako monotónní mumlání, které někdy nejde ani dešifrovat. Když k vám občas promluví, natáhne k vám ruku a položí ji na vás tak, jako by to udělal politik. Až na to, že v jeho gestu nejsou vůbec žádné emoce, žádné charisma. Působí to spíš jako by se ujišťoval, že tam stále jste – a že tam stále je on sám.

Na verandě má malý stolek poskládaný DVDčky, pohledy a samozřejmě jeho knihou. Můžete si je pořídit a pak zaplatit dvojnásobek za kopii s autogramem. (1)

Připomíná nám to hned několikrát.

Pro ty nezasvěcené (nebo ty, kteří nemají Netflix), Robertův slavnější bratr, Pablo Escobar, byl vůdcem medellinského drogového kartelu a pravděpodobně to byl jeden z nejbohatších a zároveň nejnásilnějších drogových dealerů v historii lidstva. Počínaje rokem 1975 Pablo vybudoval mnohomiliardové impérium tím, že světu představil taje kokainu. Jeho pašování inspirovalo drogovou mánii ve Spojených státech koncem 70. a začátkem 80. let, vlnu zločinu, která následovala hned poté, epidemii cracku a nakonec přineslo americkou politiku Války s drogami, která stále ještě působí i dnes.

Když byl Pablo na svém vrcholu, byla jeho moc nezměrná. Doslova si koupil cestu do kolumbijského parlamentu tím, že postavil celé čtvrti pro tisíce zbídačených kolumbijců, aby získal jejich hlasy. V 80. letech Forbes odhadnul, že je sedmým nejbohatším mužem na světě, s celkovým jměním přibližně 35 miliardy amerických dolarů (což je 81 miliard dolarů z roku 2017). Roberto ve své knize tvrdí, že v jednu chvíli kartel vydělával tolik peněz, že utratil každý měsíc dva a půl tisíce dolarů jen za gumové pásky, kterými bankovky svazoval do balíků.

Aby si Escobar udržel svou moc, byl nemilosrdný. Nepoužíval násilí jen pro to, aby ztrestal své soky, používal ho i pro doručování zpráv. Jednou nechal muže zaživa stáhnout z kůže a potom ho přivázal ke stromu, aby vykrvácel na horkém kolumbijském slunci. Když mu vláda vyhrožovala, že ho vydá Spojeným státům za drogová obvinění, pomstil se teroristickým útokem na tisících civilistů, aby tak mohl vydírat. Parlament svolal mimořádné setkání a pozměnil svou ústavu, takže se vydání stíhané osoby stalo nelegální, jen aby Escobar přestal bombami útočit na nákupní střediska a rušné křižovatky. Během své vlády Pablo vraždil soudce, podplácel celé personály věznic, létal za nejlepšími fotbalovými hráči, aby si s ním mohli zahrát na jeho ranči, a k jeho zániku vedlo to, že spustil celou válku v ulicích Medellinu, při které zabil téměř 500 policistů.

Po třiceti minutách naší návštěvy si pomyslím, že Roberto Escobar je možná první sociopat, kterého jsem v životě potkal. Mezitím, co nás zasypává historkami o Pablových pašeráckých hrdinstvích v Panamě a o tom, jak hrozil, že vyvraždí rodinu jakéhokoli policisty, který ho zatkne, jen tak mezi řečí zmíní, že se s námi za drobný peníz rád vyfotí. Nevím, jestli chci dát pěstí do tváře spíš jemu nebo mladým americkým turistům, kteří k tomu svolí a poslušně zaplatí.

Drogy, peníze, násilí, drogy, peníze, násilí – tohle odpoledne jede jak ohraná deska. Zoufale rád bych se chtěl nechat přesvědčit, že v tomto muži je aspoň náznak lidskosti, tak se ho ptám, jaká je jeho oblíbená vzpomínka na Pabla. Chci z tohoto muže cítit aspoň nějakou emoci, nějakou hloubku, která překračuje jednoduchou analýzu přínosů a nákladů živých a mrtvých.

Pustí se do vágního příběhu o tom, jak pomáhal Pablovi utéct z vězení. Tlačím jej dál. „Por qué esa memoria?“ Proč? Proč tahle vzpomínka?

Odpovídá: „Bylo to poprvé a naposledy, co mi řekl, že jsem odvedl dobrou práci.“ Poprvé a naposledy? Roberto byl Pablův účetní, jeho nejdůvěryhodnější zaměstnanec téměř dvacet let. Jeho vlastní bratr. To je vše?

Robertova příhoda v sobě obsahovala drobet emocí, ale stále se na mě dívá tím nepřítomným pohledem, těma prázdnýma očima. Takže tlačím dál. „Co vaše dětství? Jací jste vy a Pablo byli, když jste byli děti?“

Pauza. „Hodně jsme chodívali rybařit.“

…

A to je vše. Otočí se a připomíná nám, že když si koupíme DVD, tak je druhé za poloviční cenu.

PROČ JSOU NEJHORŠÍ LIDÉ V HISTORII TAK ČASTO MUŽI?

Napadlo mě to, když jsme se vypravili do Escobarova domu: proč jsou ti nejbezcitnější a nejnásilnější lidé v celé historii vždycky muži? Pokud kdy žila meganásilná, drogy vrhající domina, jsem si jistý, že jsem o ní nikdy neslyšel. Nebo co takhle vraždící diktátoři? Rebelující vojenský velitel? Sériový vrah? Šikanující surovec na dětském hřišti? Znovu a znovu jsou to téměř všechno muži.

Muži se dopustí více než 76 % násilných trestných činů ve Spojených státech. Celosvětově je tato statistika dost možná ještě vyšší. (2)

U mužů je desetkrát pravděpodobnější, že spáchají zločin, a devětkrát pravděpodobnější, že skončí ve vězení, než je tomu u žen. (3) Muži páchají 99 % nahlášených znásilnění a sexuálních útoků. (4) A chlapci páchají 95 % násilných trestných činů jako nezletilí. (5)

Každý, kdo vyrostl s penisem nebo kdo vyrostl poblíž někoho, kdo má penis, ví, že kluci dovedou být krutí. Když jsem byl malý, chodívali jsme krást zápalky do kuchyně, chytali brouky, pálili je za živa a pak se tomu smáli. Někteří kluci házeli petardy lidem do schránek, aby viděli, jestli vybuchnou. V mojí ulici bydlela holka, co se jmenovala Cynthia. Jednou se kvůli nám rozbrečela, protože jsme na ni házeli vajíčka. Byli jsme malí kreténi. A když se nad tím zpětně zamyslím, tak v tom nemůžu nalézt žádnou logiku nebo příčinu. (6)

Ale já nebyl v ničem neobvyklý. Většina ostatních kluků mého věku byla stejně tak zákeřná a krutá. (7) Můj starší bratr mě pravidelně mlátil. A kde si vlastně myslíte, že jsem bral inspiraci pro svoje lumpárny? On a jeho přátelé.

Proč jsou muži takoví čuráci? Dokonce i to samotné slovo „čurák“, mužský pohlavní orgán, popisuje někoho, kdo je hrubý a útočný. Proč my? Proč muži? Je to otázka naší biologie? Způsobila nám to evoluce? Jsme vrozeně agresivnější? Je to součástí naší vrozené mužské psychologie? Jsou tu nezdravé sociální tlaky, kvůli kterým se chováme takhle nevhodně? Jsou muži zkurvené zlo? Proč nikdo neodpovídá?

HISTORIE MUŽSKÉHO NÁSILÍ

Lidská historie oplývá soupeřením a násilím. V lidské historii v podstatě nikdy nenastala doba, kdy bychom se tak či onak navzájem nezabíjeli.

Tohle soupeření a násilí existovalo z prostého důvodu, že zdroje byly vzácné a kmen či společenství získalo obrovské výhody, když se mu tyto zdroje podařilo dobýt či ovládnout. Tak o ně lidé bojovali. A museli o ně bojovat dál a dál, protože jakmile jste vyhráli zemi nebo zlato nebo skvělou podělanou řeku, kolem které rostly banány, tak ji potom bylo třeba bránit.

V lidské společnosti byli pro dobývání a objevování vždycky nejlépe vybaveni mladí muži. Zaprvé, protože byli nejsilnější a nejschopnější. Ale také protože byli mladí a potřebovali si toho hodně dokazovat. Obecně nejúspěšnější společnosti se rozvinuly takovým způsobem, že chválily a odměňovaly mladé muže za to, že zvládli násilí a dobývání. Tito mladí muži sloužili nejen jako šiřitelé dalšího růstu a bohatství společnosti, ale také plnili roli ochránců. Chránili komunitu před divokou zvěří, zaháněli nájezdníky a zabíjeli nechutné, nechutné pavouky. (8)

Celá mužskost se historicky týkala tří P: protektor, poskytovatel a ploditel. Čím víc chráníte, čím víc zaopatřujete, čím víc šukáte, tím víc jste mužem.

Tohle se vesměs stále dost považuje za mužskost i dnes, ačkoli tato tři P vypadají v různých kulturách lehce odlišně. Proto se brácha z bratrstva, který vojede polovinu sesterstva, považuje za kance, zatímco holka ze sesterstva, která vykouří celý baseballový tým, je děvka. Proto je žena, která promluví na zasedání, vnímána jako uječená a kousavá, a muž, který druhé překřikuje a ponižuje před ostatními, je vnímán jako smělý a silný vůdce.

Ale tahle verze mužskosti se vyvinula z obzvláště společensky prospěšného důvodu – chránit nás před nájezdníky a chránit město a zabíjet medvědy a tak vůbec. Potřebovali jsme, aby muži hodně šukali, protože dobrá polovina dětí se nedožila puberty. Potřebovali jsme, aby zaopatřovali, protože jeden nikdy neví, kdy čeká za dveřmi další hrozivá zima.

A fakt, že tahle forma mužskosti něco stojí – jak muže ve smyslu jejich vlastního zdraví a úmrtnosti, tak společnost ve smyslu násilí a patriarchální dominance – se nebral v úvahu. Koho zajímá, jestli muži zarážející rychlostí umírají, trpí a přicházejí o zdravý rozum? Je to prostě cena, kterou platíme za ochranu a prosperitu (a miminka).
Problém spočívá v tom, že věci se během posledních pár století změnily natolik, že dnes je pravdivých několik věcí, které dřív pravdivé nebyly:

1. Tradiční mužskost už není nezbytná pro zdravé fungování společnosti. Nežijeme pod neustálou hrozbou invaze. Ani na nás pravidelně neútočí divoká zvířata. Mimina přežívají a ve skutečnosti je dnes důležitější vědomě rodinu plánovat než ho jen tak strkat kamkoli můžete. A mnoho práce, která je důležitá pro dnešní ekonomii, mohou stejně snadno provádět ženy jako muži.
2. Cena, jakou platíme za tradiční mužskost, jak vůči mužům, tak vůči společnosti samotné, už nejspíš nestojí za přínosy, které přináší.

SKRYTÁ CENA TOHO BÝT MUŽEM

Když jsem byl malý, tak pokud jsem na hřišti spadl a začal brečet, byl můj brek okomentován něčím jako: „Zvedni se. Buď velký kluk.“ Pokud mě zmlátil můj bratr, vybídnul mě můj otec, abych mu to vrátil. Děti ve škole se posmívaly klukům, kteří byli slabí nebo kterým nešly sporty. Jako puberťáka mě občas v šatně šikanovali za to, že jsem šprt.

Tyhle věci jsou normální. Tak normální, že mi dokonce přijde hloupé o nich psát, protože bych řekl, že každý mužský čtenář se může vztáhnout k jedné z výše zmíněných zkušeností. Obvykle se to odpálkuje slovy „kluci jsou prostě kluci“. A má to dlouhou kulturní historii.

Opakuji, že pro většinu civilizace byli zodpovědní za ochranu společnosti právě mladí muži. Dříve, než se z nich stali dospělí, bylo třeba, aby se otrkali v bojích a fyzicky zesílili – často na tom záviselo přežití celé komunity. Výsledkem toho je, že brutální fyzické násilí mezi muži (skrze organizovaný sport) bylo oslavováno (a stále do určité míry je i dnes, ačkoli tohle se pomalu začíná měnit). A muži, kteří nebyli schopni říznout, byli zostuzováni za svou fyzickou slabost, za projevy svých emocí a zranitelné dožadování se citů. Muži měli být nemilosrdně soutěživí a emočně se držet.

A to byla skrytá cena jejich fyzické a později politické dominance v lidské společnosti – jako muže nás už od útlého věku učí skrývat své emoce, namísto toho, abychom se jim věnovali. (9)

Vyjádřit bolest nebo zranění vede k tomu, že se děcku řekne „padavka“ nebo „posera“

No, možná vás to nepřekvapí, ale potlačování emocí lidi pěkně zmrví. A zostuzování lidí za slabost a zranitelnost může vést ke všem možným druhům mentálních poruch, nemluvě o tom, že je to podněcuje k tomu vybouchnout nespolečenským způsobem (například vystřílet školu nebo vrazit autem do davu lidí, zapsat se jako militantní aktivista v nějaké šílené náboženské organizaci – nepřipomíná vám to něco?)

Muži páchají sebevraždu pětkrát víc než ženy, přičemž chlapci v pubertě páchají sebevraždu devětkrát častěji než dívky. (10) Také jim bývá diagnostikována deprese a porucha pozornosti v poměru 4:1 oproti dívkám stejného věku. (11) Muži tvoří dvě třetiny populace bezdomovců, (12) a je dvakrát pravděpodobnější, že se z nich stanou alkoholici, a zhruba tři krát pravděpodobnější, že se z nich stanou drogově závislí. (13) Je velice dobře zdokumentováno, že muži daleko spíš nepožádají o profesionální pomoc, lékařskou nebo jakoukoli jinou, dokonce i když prožívají výrazné zdravotní problémy nebo depresi. (14)

Muži jsou obětí většiny násilných trestných činů, ale také je daleko spíš nenahlásí ze strachu, že by vypadali slabí. Jeden průzkum zjistil, že 40 % obětí domácího násilí jsou muži, a přitom bylo daleko méně pravděpodobné, že toto násilí nahlásí, a také daleko méně pravděpodobné, že je policie bude brát vážně. (15) Muži si berou nebezpečnější práce a zranění, která při práci utrpí, nejspíš nenahlásí. Muži pracují mnohem více hodin, berou si méně prázdnin a nemocenské a trpí horšími symptomy chronického stresu a únavy. Překvapivé procento mužů dokonce umírá při práci. Ve zkratce, většina mužů se k sobě chová jako by nebyli nic víc než chodící výplata. (16)

Muži si berou nejnebezpečnější práce a zarážející množství jich umírá při práci.

A popravdě, právě tahle objektivizace vlastních životů je tím, co muže zabíjí rychleji.

Ženy dávají podnět k více než 70 % rozvodů a odloučení, přičemž nejčastěji uváděnou příčinou je „emocionální zanedbávání“ ze strany jejich manželů. (17) Tyto rozvody také nejvíce zasáhnou muže: nedávno rozvedený muž bude s větší pravděpodobností trpět depresí, alkoholismem, mentálními chorobami a sebevraždou než ženy. (18)

Muži jsou bez žen tak emočně nekompetentní, že oženit se je doslova nejzdravější věc, kterou může muž ve svém životě udělat. Jeden souhrnný výzkum emočního potlačování dokonce prohlásil, že „emoční omezenost je hlavním důvodem, proč muži umírají dříve [než ženy].“ (19)

Ženatí muži žijí déle a mají vyšší skóre v podstatě ve všech představitelných měřítcích kvality života, včetně štěstí a předpokládané délky života. Manželství je očividně pro emoční stabilitu muže tak důležité, že někteří sociologové dokonce tvrdí, že samotné manželství dokáže prodloužit předpokládanou délku života muže téměř o celé desetiletí. (20) Starší muži, kteří jsou v dobrých manželstvích, nejsou tak často obětí srdečních chorob, rakoviny, Alzheimera, deprese a stresu než stárnoucí muži, kteří jsou sami. (21)

Řeknu to jasněji: Nezabývat se svou emoční zátěží vás může doslova zabít nebo z vás udělat blázny.

Za všechnu svou sílu a moc rozhodně umíráme rychle a často. Za všechny své prohnané ambice končíme pravidelně utrápení, násilní a někdy i sebevraždou. A za veškerou svou soběstačnost závisíme v zarážející míře na ženách, co se týče emoční a fyzické pohody.

Je ironické, že mužství asi není až tak mužné.

CO JE ŠPATNÉHO NA TOM ZBOHATNOUT A NĚCO ZABÍJET?

Později téhož dne si to šineme ke starému Escobarovu domu. Je plný fotografií a suvenýrů z 90. let. V průběhu tlachání o Pablově vykořisťování zmiňuje Roberto, že soutěžil v Tour de France, když byl mladý muž. Rychlé prohledání Googlu na mém smartphonu ukazuje, že to není pravda. Už předtím se nás snažil přesvědčit, že objevil lék proti AIDS, ale že americká vláda tenhle výzkum potlačila. Tohle jsem se ani nenamáhal vyhledávat.

Přes všechnu svou moc, bohatství, dominanci nad zemí a kulturou a nad lidmi mě zarazilo, že Roberto byl vlastně takový ubožák. Na povrchu je to muž, který zažil víc moci, než kdokoli na světě. A přitom jeho pokusy zapůsobit na nás hraničily se sebeklamem. Jak je možné, že muž, který byl takhle mocný, tak zoufale postrádá sebevědomí?

A přitom, když procházíme chodbami domu Escobarů, poseté triumfálními rodinnými fotkami a dírami po kulkách, domu, který nesl tisíce zlomených životů a zanechal miliardovou krvavou stopu napříč dvěma kontinenty, zjišťuju, že se pokouším mít s tímhle mužem soucit.

Je snadné dívat se na výsledky života muže a soudit ho, aniž bychom se podívali na proces, který k těmto výsledkům vedl.

Možná Roberto Escobar nebyl vždycky tak bezcitný a plný sebeklamu. Možná investoval celý život a identitu do bratra, který se ani neobtěžoval mu říct, že je na něj pyšný, a to ho donutilo přijmout svůj chorý osud. Možná díky tomu, že vyrůstal jako chudý chlapec na kolumbijském venkově s tuctem sourozenců, cítil víc osamělosti, než dokázal zvládnout. Tak se uzavřel. Uzavřel se a rozhodnul se vidět svět jediným způsobem, který dával smysl – jako shluk čísel a příležitostí k výdělku. Možná mu ta dopisová bomba, která mu před tolika lety vybuchla do obličeje, ukradla víc než jen zrak a zvuk.

Problém s tradičním mužským vzorcem – ochrana, poskytování, plození – spočívá v tom, že vyžaduje od mužů, aby poměřovali svou sebehodnotu vůči nějakému vnějšímu, umělému měřítku.

Dnes už každý ví, že je špatné zakládat svou sebehodnotu na tom, kolik peněz vyděláváte. A přitom to nevědomky mužům neustále děláme. Vzdělané ženy si stěžují, že muži jsou povrchní a chodí jen se ženami, které vypadají jako modelky z katalogu spodního prádla. Ale přitom, ženy, kolik z vás nadšeně poběží ze dveří, když se jim namane příležitost chodit s vrátným?

Neférově objektivizujeme ženy ve společnosti pro jejich krásu a sexuální přitažlivost. Podobně neférově objektivizujeme muže pro jejich profesní úspěch a agresi.

Ale největší problém s těmito vnějšími měřítky – vydělávat víc peněz, být silnější a víc dominující než konkurence, mít co nejvíc sexu – je ten, že nikdy nekončí. Pokud se poměřujete tím, kolik peněz vyděláváte, tak potom ať už vyděláte, kolik chcete, nikdy to nebude stačit. Pokud se poměřujete tím, jak silní a dominantní můžete být, tak vás žádné množství moci nikdy neuspokojí. Pokud se poměřujete tím, kolik sexu můžete mít, tak vám nikdy žádné množství partnerů nebude stačit.

Existují měřítka, která sice byla pro společnost dobrá po tisíce let na úrovni populace, ale na individuální úrovni muže zkurví, zničí jeho sebeúctu a povzbudí ho v tom, aby se považoval za objekt, aby se nevnímal jako člověk se svými silnými a slabými stránkami, ctnostmi a chybami, ale spíš jako nějakou nádobu, která nemá žádné jiné výsady než hromadit co nejvíc moci a prestiže.

A co vám nakonec zbyde?

Bývalý drogový král, který se snaží lhát skupině lidí, které ani nezná, prohlašuje o sobě, že byl atletem světového formátu a zároveň lékařským výzkumníkem světového formátu. Je to jako: „Chlape, co víc ještě potřebuješ?“ A u mužů jako je Escobar je ta odpověď: víc. Vždycky víc.

A je to tohle „víc“, které nakonec zničilo jeho vlastní rodinu, a kromě toho také celou zemi a miliony životů. Sebralo to jeho dětem otce. Sebralo to manžela jeho ženě. A sebralo to kus sebe sama jemu samotnému.

Naše escobarovská pouť trefně končí na hřbitově. 2. prosince 1993 Pablo zavolal svému synovi, aby mu popřál všechno nejlepší k narozeninám. Pablo obvykle sám netelefonoval, ale v tomhle případě se to zdálo být opodstatněné. Potom si sednul, aby poobědval se svou matkou. „Vždycky to byl především muž rodiny,“ prohlašuje Roberto bez jakékoli ironie. O minutu později Pablo dostal avízo, že ho policie vystopovala a že je na cestě, aby vpadla do jeho domu. Utekl, ale jen na pár hodin. Tohle odpoledne byl Pablo zastřelen, když přeskakoval přes střechy Medellinu, poslední zoufalý pokus utéct sám před sebou.

Stále se neví, jestli Pabla zastřelila policie nebo se zastřelil sám. Ať to bylo jakkoli, kulka Pablovi vešla do lebky za uchem a okamžitě ho zabila. Spadl dolů na zem, kde se policisté fotili s jeho mrtvolou. Nebyl to jen další mrtvý, jen další úspěch – jednoho z nejkrutějších a nejbohatších mužů moderní historie sundal odraz jeho vlastního násilí. Ta fotka by byla ohavná, kdyby šlo o kohokoli jiného: kupy sutin a mávající zbraně, všechny ty úsměvy mezi proudy krve.

Na hřbitově nás vedou k malému lesíku. Úprava krajiny je zde čistá a dobře udržovaná. Štěrk se tu rozprostírá do čtverce a ohraničuje tak kus země, na kterém je půl tuctu hrobů vyrovnaných do řady. Dva náhrobky jsou větší než ostatní. Je to rodinná parcela Escobarů. Nic není počmárané ani zde nejsou známky neoprávněných zásahů. Smrt nemá předsudky.

Na jednom z větších náhrobků stojí Pablovo jméno. Náhrobek je skromný: jen jméno a nějaká data. Vedle něj leží jeho matka a jeho sestra. Ještě níže jsou jeho další sourozenci a ztracení členové rodiny.

Jediný, kdo chybí, je jeho otec.

Poznámky a zdroje informací:

1. 1. Robertova kniha se jmenuje Příběh účetního: Inside the Violent World of the Medellin Cartel.
   2. Americké Ministerstvo spravedlnosti. „Criminal Victimization in the United States, 2008 Statistical Tables (Trestné pronásledování ve Spojených státech, statistické tabulky z roku 2008).“ National Crime Victimization Survey (Národní výzkum trestného pronásledování).
   3. „Sex Differences in Crime (Rozdíly v pohlaví u zločinu).“ Wikipedia.
   4. Greenfeld, L.A. Sex Offenses and Offenders: An Analysis of Data on Rape and Sexual Assault. U.S. Department of Justice (Americké Ministerstvo spravedlnosti), Bureau of Justice Statistics, 1997.
   5. Kindlon, Dan; Thompson, Michael. Raising Cain: Protecting the Emotional Life of Boys. Ballantine (2000).
   6. Cynthia, jestli si tohle náhodou čteš, omlouvám se.
   7. Ano, i děvčata mohou být velice krutá, ale ačkoli si spousta lidí myslí, že dívky jsou krutější vztahově, zatímco chlapci jsou krutější přímo a fyzicky, některé studie naznačují, že by to tak ve skutečnosti nemuselo být: chlapci jsou možná celkově krutější než dívky. Viz: Orpinas, P., McNicholas, C., & Nahapetyan, L. (2015). Gender differences in Trajectories of relational aggression perpetration and victimization from middle to high school. Aggressive Behavior, 41(5), 401-412.
   8. Další rovina, kterou zde stojí za to zmínit, je fakt, že z hlediska rozmnožování jsou muži mnohem postradatelnější. Jedna žena může děti rodit pouze po jednom, zatímco muž může být zároveň otcem tuctu dětí. Takže pokud máte kmen a polovina žen vymře, může to pro populaci znamenat katastrofu. Zatímco když vyvraždíte polovinu mužů, tak ti přeživší prostě jen budou mít výhodu v tom, že na ně zbyde dvakrát více žen. Je pravděpodobné, že tenhle druh dynamiky napomohl vývoji kultury memu „statečného hrdiny, který získá sexy kočky, když se vrátí domů“, který se vetkal do celé historie a přetrvává až dodnes.
   9. Výjimkou zde často bývá hněv.
   10. „Statistiky sebevražd“ ze Suicide.org.
   11. Parker-Pope, Tara. „Míra sebevražd ve Spojených státech prudce vzrůstá. (Suicide Rates Rise Sharply in U.S.)“ The New York Times Online, 3 May, 2013.
   12. „Kdo je bezdomovec? (Who is Homeless?)“ National Coalition for the Homeless.
   13. „Rozdíly ve vzorcích užívání drog mezi muži a ženami. (Differences in Patterns of Drug Use Between Men and Women.)“ European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction.
   14. Addis, Michael E. Mahalik, James R. „Muži, mužskost a kontexty hledání pomoci. (Men, Masculinity, and the Contexts of Help Seeking.)“ American Psychologist. Vol. 58, No. 1, pp. 5-18.
   15. „Více než 40 % obětí domácího násilí jsou muži, odhaluje zpráva. (More than 40% of Domestic Violence Victims are Male, Report Reveals.)“ The Guardian. 4. September, 2010.
   16. Pro vyčerpávající seznam takovýchto statistik se podívejte na skvělé dílo Warrena Farrella Mýtus mužské moci (The Myth of Male Power), Berkley (2001).
   17. Meyer, Cathy. „Proč většinu rozvodů iniciují ženy. (Why Most Divorces Are Initiated By Women.)“
   18. Morrison, Kyle. „Muži po rozvodu: ego, sebeúcta a uzdravení. (Men After Divorce: Ego, Self Esteem, and Recovery.)“ The Huffington Post. 1 May, 2013.
   19. Jansz, Jeroen. „Mužská identita a restriktivní emocionalita. (Masculine Identity and Restrictive Emotionality.)“ Gender and Emotion: Social Psychological Perspectives. Cambridge (2000), pp. 167-186.
   20. „Manželství souvisí s lepším přežitím ve středověku; Studie zdůrazňuje důležitost sociálních vazeb během středního věku. (Marriage Linked to Better Survival in Middle Age; Study Highlights Importance of Social Ties During Midlife.“ Science Daily, 10 January, 2013.
   21. „Studie: manželské páry žijí déle. (Study: Married Couples Live Longer.)“ CBSLocal Clevelend, 14 November, 2012.

Přeloženo z webu https://markmanson.net/