Hledání vidění zahrnuje 10 dní v přírodě. Z toho 4 dny a 4 noci o samotě v lese s potřebným vybavením bez jídla. Jedinec se 4 dny a 4 noci postí uprostřed přírody a divočiny a sám vyprazdňuje svou mysl a očišťuje se od nánosů běžného života, sám, vyprázdněn potkává sám sebe, své hodnoty, svá přání, svou vděčnost.
Žádný člověk neuteče tomu být člověkem
Všichni se musíme postavit extázi a agónii lidských zkušeností. Život je plný změn, růst se vyznačuje změnou. Lidé musí postupovat z jednoho životního stádia do druhého. Rodíme se z lůna (dělohy) do miminka. Z miminka jsme odkojeni a vstupujeme do světa dětství. Pak přecházíme z dětství do adolescence a z mládí do dospělosti. Když se oženíme/provdáme, ponecháme za sebou život nezadané dospělosti. Když se rozvedeme, vracíme se zpět do nezadaného stavu. A tak kráčíme přechody dospělosti, čelíme předvídatelným krizím středního věku a „důchodu“. Se stárnutím přichází příprava na umírání a nakonec přechod smrti.
Už od starověku stáli jednotlivci na prahu těchto životních změn. V tradičních kulturách byly tyto změny oslavovány obřady přechodu a ceremoniemi nových začátků. Bez těchto ceremonií nemohli lidé chápat, ani vysvětlit své životní zkušenosti, natož aby byli schopni si osvojit společenské zodpovědnosti a privilegia, tak potřebné pro jejich změnu v té které životní stanici. Toto uvědomění bylo důležité pro přežití jejich i celého kmenu a rodiny.
Dnes tradiční ceremonie životních přechodů nejsou součástí života většiny občanů země
Vzestup technologické vědy, nárůst obrovských národů a velkoměst, vzrůstající moc, komplexnost a rozmanitost médií, výskyt a nárůst mnohonárodnostních korporací, mohutnění zdi mezi lidmi a jejich přirozeným prostředím, rozbřesk počítačového věku, hrozba nukleárního vyhlazení, zhroucení základní společenské jednotky rodiny, odlidšťující tlak moderního života, přelidnění, a spousta jiných faktorů se podílí na ztrátě tradičních židovsko-křesťanských (a jiných) ceremonií životních přechodů.
Starostlivé rituální stopy, zanechané našimi předchůdci byly pohlceny dopravou moderní civilizace. Zdá se, že mnoho z nás zapomnělo, jak používat starověkou moudrost obřadů přechodu. Tím, že se zříkáme starověkých nebo původních obřadních praktik jako pouhých „pověr“ nebo věcí irelevantních, klopýtáme a trpíme v našich životních přechodech jako oběti, jako zátěž pro sebe sama i ostatní.
Když pak vyhledáme pomoc u psychologa nebo v duchovním prostředí, jsme často zklamáni. Psychologie na nás může nahlížet jako na nemocné nebo neurotické. Duchovní komunita by po nás mohla chtít, abychom se účastnili jistých ceremonií, které ztratily pouto k realitám našeho života. Naše moderní lidské zkušenosti také zahrnují obrovské množství „krizí“, „nehod“, „převratů“ a jiných traumatických životních změn, které od nás žádají nejen to, abychom je přežili, ale abychom i porozuměli jejich významu a tak rostli – neexistuje ani žádný způsob, jak se těmto událostem vyhnout.
“ Stotisíckrát ztratíš své poklady – a budeš muset vylézt na oněch devět kopců.“
Jak I Ching říká: “ Stotisíckrát ztratíš své poklady – a budeš muset vylézt na oněch devět kopců.“ Kolikrát za celé naše rozpětí života jsme vyzváni, abychom vytrhali kořeny a přesadili se, nechali staré odejít a přivítali nové, ukončili to a šli dál, zorali a zaseli, přestali být ignorantskými a zjistili odpověď na otázku, jestli umřít, nebo se znovu narodit?
Kolikrát v životě procházíme změnou?
Kolikrát v životě se přestěhujeme z jednoho místa na druhé, změníme práci nebo obor, ztratíme milovanou osobu, přítele nebo jsme od nich vzdáleni, truchlíme nad smrtí matky nebo otce, otěhotníme, rodíme, potrácíme nebo přerušujeme těhotenství, jsme zničeni přírodní katastrofou, upadáme do sebevražedných depresí, přežíváme téměř smrtelnou nehodu, ztrácíme končetiny nebo funkčnost smyslových orgánů, konáme násilí nebo je na nás násilí konáno, staneme se rodiči, prarodiči nebo nevlastními rodiči, vstupujeme na vojnu, vydáváme se dlouhé cesty, staneme se závislí na droze nebo vyhasneme v práci?
Není způsob jak zjistit do jaké míry ztráta smysluplných obřadů přechodu narušila růst moderního jednotlivce skrz přechody a krize života v moderní kultuře. Příznaky krize jednotlivců jsou vidět všude. Panika, hysterie, šok, úzkost, nejistota, zloba, nuda, užívání drog, vágní představy, vina, sebe-nenávist, zamotanost, pocity bezradnosti, a fyzická onemocnění všech druhů se účastní na moderní zkušenosti životní krize. Obyčejně se krize vyřeší. Jednotlivec porozumí své zkušenosti a je připraven pokračovat. Ti, co mají silný hodnotový nebo mýtový systém, a jiný podobný způsob jak hledat význam ve své zkušenosti, přežijí přechod nejjednodušeji.
Nicméně je mnoho lidí, kteří nemají nebo se nemohou obrátit na adekvátní hodnotový nebo mýtový systém. Tito lidé většinou zůstávají v krizi po delší časová období, neschopni učinit přechod ze starého světa (minulosti) k privilegiím a zodpovědnostem světa nového (budoucnosti). Tato prodloužená období deprese jsou atypická od běžných výstupů a pádů, které „vyrovnávají“ jednotlivce v obyčejné moderní existenci.
Zbaveni způsobů porozumění toho, co se stalo, nebo se jim děje, ti, co jsou uchváceni krizí, se jí nemohou zbavit. Zničí je to. Zaseknou se v přechodu a jsou jím pohlceni. Odřené, otlučené a rozčarované emoce nespoutaně zuří. Mohou tak poškodit sami sebe, jiné nebo zemi. Protože tradiční cesty jak procházet krizemi nejsou dostupné, tito jednotlivci si buď musejí najít svůj vlastní způsob, někdy s pomocí ostatních, nebo podlehnout nebezpečí přechodu.
Opustit staré můžeme pouze pokud jsme to minulé jako celek uctili a ocenili a jsme za prožité vděční. Jedině pak je možné skutečné odpoutání a osvobození a nový začátek. Odcházíme od rodičů, měníme místa bydliště, rozvádíme se a ženíme se, ukončujeme kariéru a začínáme novou, prodáváme staré a kupujeme nové.
